Petruv blog

Ҝ - Poslední příspěvek z Krakova, je už jen z večerní procházky nočním Krakovem po Starém městě a kolem řeky Visly s výhledem na   Wawel .

Druhý říjnový víkend už je studený, ráno je stupeň nad nulou, ale počasí slibuje slunečné počasí a tak se s Yvett a Pepou vydáváme na druhý nejvyšší vrchol Slezských Beskyd (Beskid Śląski) Barania Gora (1220 m.n.m.).

Na Šeráku jsme byli už několikrát, ale tentokrát jsme využili s Yvett horskou chatu Jiřího na Šeráku i na přespání První den jsme se z Ramzové vydali po vrstevnicové, neznačené cestě kolem vodopádu Ve Stržích, vodopádů na Klepáčském potoce a Jeleních vodopádů. Od pamětního kamene císařovny Sissi jsme poté vystoupali na hřeben přes rozcestí Nad Hašovou až ke skalám Vozka. Přes Keprník jsme pak došli až na Šerák, kde jsme večer pozorovali západ slunce a nakonec i Perseidy.

Dnešní výlet patřil zimnímu výšlapu na sněžnicích z Červenohorského sedla, přes kamenné okno, Vozku, Keprník zpět na sedlo.

Poslední den roku 2020 se opravdu povedl. Dopoledne jsem strávil na běžkách a odpoledne jsme se vydali oslavit konec roku na Cvilíně, přičemž jsme byli svědky západu slunce a nádherné inverze nad Krnovem.

Na dnešní prosincový den jsme se vydali na část Jesenické hřebenovky, která celá vede od Skřítku, přes Praděd na Červenohorské sedlo, případně dál přes Šerák do Ramzové (nebo naopak). Původní plán byl okruh byl po hřebenovce přes Pecný na Jelení studánku a odtud sejít přes Alfrédku zpět na Skřítek. Počasí nám ale nakonec změnilo naše plány.

Druhý den našeho pobytu na vysílači Praděd nás čekala již cesta zpátky do Krnova, ale předtím jsme se opět vydali na turistickou vycházku. Vysílač na Pradědu (1491 m.) je nejvyšším bodem Hrubého Jeseníku. Ten je druhým nejvyšším pohořím v ČR a je dominantním pohořím severní Moravy. Jedná se o výraznou členitou hornatinu, nejmohutnější pohoří Jesenické oblasti, označované jako "střecha Moravy".

Když mi přítelkyně Yvetta nabídla, že se půjdeme podívat na superúplněk, rozhodli jsme se, že ještě předtím si vyfotíme západ slunce. Západ slunce měl být u nás v 19:31, ale ještě že mě přítelkyně vytáhla o něco dříve, protože slunce zapadalo za lesy už kolem čtvrt na osm. A po focení západu slunce, přišlo na řadu focení superúplňku, což je doba kdy se Měsíc dostane k Zemi na své eliptické dráze nejblíže. Oproti fázi, kdy je měsíc nejdále od Země, je dnes měsíc o cca 13 % větší ale hlavně daleko více jasnější, takže i díky pěkného počasí by měl rozzářit oblohu i krajinu co nejjasněji. Focení úplňku mi moc nešlo, tak jsme se vydali k focení okolí poutního místa Cvilín. Cestou jsem si udělal ještě fotku západu slunce nad Pradědem či Petrův rybník. Na Cvilíně jsme si pak udělali ještě pár fotek v okolí poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné. Celá fotogalerie: https://photos.app.goo.gl/...

Dnešním cílem našeho výletu bylo mé oblíbené místo Rabštejn, který se nachází v Jeseníkách mezi města Rýmařov a Šumperk. Naše cesta vedla ze sedla Skřítek po neznačené trase přes Černé a Bílé kameny na Rabštejn, kde jsme navštívili zříceninu hradu a lezecké skály.

Poslední náš den před odletem jsme strávili v nádherném akváriu s velkým Oceanáriem, procházkou po písečné pláži Středozemního moře, degustací Pintxtos a večerní návštěvě kouzelné fontány.

Po dvou dnech aktivit, přišel na řadu poznávací výlet. Opět jsme vyrazili směr švýcarské Locarno, tentokrát do obce Lavartezzo, která je na seznamu švýcarských památek . Nachází se zde dvojitý obloukový kamenný most ze 17. století Ponte dei Salti, pod kterým teče smaragdově zbarvená řeka Verzasca po krásně vytvořené a zabarvené skále. Na zpáteční cestě jsme se zastavili ještě v Locarnu, které patří mezi nejsevernější místa se středomořským klimatem.

Když mi Honza nabídl, že půjdeme fotit večerní fotky Albrechtické rozhledny, byl jsem velmi rád, protože tyto fotky mám rád, ale moc jich nemám.

Od druhého dne vedla trasa biosferickou rezervaci UNESCO „Říční polabská krajina“. V této části většinou běží cyklotrasa  po hrázích a přes malé okouzlující venkovské obce s cihlovými domky. Na trase jsme měli jedno stoupání po lesní cestě, která slibovala výhledy, ale které jsme přes větve stromů neviděli. Za pozornost stála návštěva námořního městečka Lauenburg se sochou námořníka, historického Boizenburg a Dömitz s pevností a Lenzen.

Tento den patřil celodenní cestě vlakem z Opavy do německého Cuxhaven u Severního moře, kde jsme dorazili před osmou hodinou. Čas ještě zbyl na prvních pár kilometrů se zapadajícím sluncem a čerstvým mořským vzduchem.

Při Keltském telegrafu se v první jarní sobotní večer pomocí světelného signálu, který se vysílá z jednoho stanoviště na druhé propojují místa v krajině po dohodnutých trasách napříč krajinou.

Druhou zářijovou neděli se po třech letech opět vydáváme do Chorvatska. Tentokrát místo MTB  bereme sebou silniční kola a jako základnu si vybíráme pěkné město Poreč na západním pobřeží Istrijského poloostrova.  Původně římská kolonie se postupem času proměnila v rušné turistické letovisko, kde nejvíce jsou vidět němečtí turisté. V 8000 tis. město se pyšní nejvíce Eufraziovou bazalikou, která pochází ze 6. století a patří na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.

Tak jak vyjížďka před dvěma roky i toto focení západu slunce za Pradědem vzniklo náhodně. Dívám se na starší fotky a najednou si všímám pěkných fotek se západem slunce. Mrknu na datum a vidím, že byli pořízené takřka přesně ve stejnou dobu před dvěma lety.

Pondělí 6. července je sváteční den a tak se s mým parťákem na cestách Petrem Mazúrem vydáváme dobýt další vrchol Vrchařské koruny Jesenicka a to Borůvkovou horu. Ráno sedáme na vlak a po dvou přestupech v Jeseníku a Lipových Lázních jsme před desátou v Javorníku. Petr jede už nahoru k rozhledně , ale já pokračuji ještě kousek po cestě směrem na Travnou k bývalé vápence. Po nezbytném focení se kousek vracím a pokračuji po cyklotrase č. 6044 také už k rozhledně.

Na začátku to měla být vyjížďka jen na Barania kopa, kopec nad Krnovem, který už leží kousek za hranicemi v Polsku. Zapadající slunce mě nakonec přimělo chvíli ještě setrvat a vyfotit pár snímků. Moje cesta vedla na Hlubčické předměstí a poté hned za hranicemi doprava po polní cestě podél hranic. Za vysílačem jsem vjel do lesíku (samozřejmě tam byla zase velká kaluž) odkud jsem stoupal až na Barania kopa.