Petruv blog

Jeden z podzimních výletů do Jeseníků patřil trase mimo civilizaci. Z Vrbna pod Pradědem jsme se nejdříve vydali po Solné cestě směrem ke Kamzičí skále, která nabízí pěkný výhled na Praděd. Zpáteční cesta vedla po pěšinách mimo značené turistické trasy, přes Medvědí vrch, vrch Pytlák a kolem Františkovy chaty a kaple Panny Marie Sněžné zpátky do Vrbna p.P.

Druhý den našeho pobytu ve Vysokých Tatrách vedla naše trasa nejdříve na Popradské pleso. Odtud nás čekal prudší výstup, na náš dnešní cíl, sedlo Pod Ostrvou (1966 m.). Přes sedlo jsme začali sestupovat kolem Batizovského plesa (1884 m.) k horskému hotelu Sliezsky dom u Velického plesa. Strmější a už ne tak zajímavou cestou jsme došli do našeho cíle, obce Tatranká Polianka (1005 m.).

Dalimilovu rozhlednu jsme měli v plánu již delší dobu, ale přeci je to z našeho koutu daleko, nebo spíše časově daleko na jednodenní výlet. První nápad byl vystoupit z vlaku v Ramzové a přes rozhlednu dojít do Branné. My jsme ale chtěli spíše nastoupat výškové metry než sestoupat a tak jsme zvolili opačnou trasu.

Druhý říjnový víkend už je studený, ráno je stupeň nad nulou, ale počasí slibuje slunečné počasí a tak se s Yvett a Pepou vydáváme na druhý nejvyšší vrchol Slezských Beskyd (Beskid Śląski) Barania Gora (1220 m.n.m.).

V dnešní době se všichni snaží dostat z města na hory a ty jsou tak obsypány turisty. Proto se vydáváme  do odlehlé a liduprázdné oblasti Hrubého Jeseníku se začátkem i koncem ve Vrbně pod Pradědem. Když jsem poprvé zaslechl o tomto koutu nedotčené jesenické přírody, kde nevedou prakticky žádné turistické trasy, věděl jsem, že se zde někdy musím podívat.

Na dnešní prosincový den jsme se vydali na část Jesenické hřebenovky, která celá vede od Skřítku, přes Praděd na Červenohorské sedlo, případně dál přes Šerák do Ramzové (nebo naopak). Původní plán byl okruh byl po hřebenovce přes Pecný na Jelení studánku a odtud sejít přes Alfrédku zpět na Skřítek. Počasí nám ale nakonec změnilo naše plány.

Druhý den našeho pobytu v Zakopane patřil návštěvě jednoho z největších a nejkrásnějších tatranských ples Czarny Staw Gąsienicowy a přechodu přes Malý Kościelec  k dalším plesům  Gąsienicowej doliny.

Druhý den našeho pobytu na vysílači Praděd nás čekala již cesta zpátky do Krnova, ale předtím jsme se opět vydali na turistickou vycházku. Vysílač na Pradědu (1491 m.) je nejvyšším bodem Hrubého Jeseníku. Ten je druhým nejvyšším pohořím v ČR a je dominantním pohořím severní Moravy. Jedná se o výraznou členitou hornatinu, nejmohutnější pohoří Jesenické oblasti, označované jako "střecha Moravy".

Po podzimní a zimní cestě nejkrásnějším údolím Jeseníků, kde protéká horská říčka Bílá Opava, jsem se na jarní výšlap těšil, protože v této době je díky tání sněhu nejvíce vody a  říčka se tak mění v bouřlivou bystřinu.

S  přítelkyní Yvett a kamarády Honzou a Pepou jsme si řekli, že by jsme si měli trochu vyčistit hlavy od toho všeho co se kolem nás děje v souvislosti s Koronavirem pokud to je ještě možné.  Původní trasa byla ze Skřítku na Ovčárnu, ale právě kvůli možnému většímu výskytu lidí v okolí Pradědu jsme si řekli, že zvolíme trochu divočejší trasu, která je pěkná, ale nechodí zde tolik lidí protože tu nevede žádná lanovka, ani zde nestojí žádná stavba, tou je až cca 1,5 km vzdálená chata na polské straně.  Tuto trasu jsme šel před pár lety na podzim a bez sněhu, viz:  zde...

Původní plán byla návštěva Lesního baru, ale protože se k nám s přítelkyní nakonec nikdo nepřidal a hlavně že počasí dnes opravdu vyšlo, rozhodli jsme se během cesty vystoupit o zastávku dříve a vyjít si na Šerák.

Druhý lednový den léta páně 2020 jsme se domluvili s přáteli, že vyrazíme na Praděd a nápad to byl výborný, protože takřka vše nám hrálo do karet. Hlavně viditelnost byla opravdu parádní Králický Sněžník, Sněžka na jedné straně a Beskydy, Malá Fatra (možná i Tatry) na druhé straně. Ale vše popořadě :) Ráno se vydáváme autem na sedlo Hvězda, odkud jezdí autobus každou celou hodinu na Ovčárnu (22 Kč). Naštěstí jsme tam již o půl deváté, protože cestujících přibývá a nakonec je ani dva autobusy všechny nepoberou.

Na konci října využíváme poslední dny krásného slunečního počasí a vyrážíme s přáteli do Jeseníků, kde se z Červenohorského sedla vydáme na Kamenné oko, Točník, Vozka, Keprník a Vřesovou studánku.

S přáteli z Vrchařské koruny Krnovska jsme konečně našli společný termín a tak jsme se mohli vydat koncem června na víkendový pobyt na Pálavě, kde jsme měli v Pavlově na spodní straně Dolní Novomlýnské nádrže zamluvené ubytování.

Červnové teploty o víkendu opět překračovali třicítku a tak jsme si s přítelkyní řekli, že zmizíme do hor, kde bude snad přeci jenom o trochu chladněji. Aby jsme byli co nejvýše, rozhodli jsme pro hřebenovou túru ze Skřítku směr Praděd, s prodloužením o odbočku k dolní nádrži Dlouhých Strání a krásnou cestou Divokým dolem na Praděd. Jedinou černou kaňkou na dnešním dni byla doprava.

Tentokrát jsme museli z různých důvodů odsunout naši turistickou vycházku odsunout ze soboty na neděli, což se ale nakonec ukázalo jako šťastný tah. Počasí nebylo o víkendu zrovna moc přívětivé, bylo zataženo, poprchávalo, ale zrovna v neděli byla inverze a na horách tak bylo nádherné podzimní počasí.

Jako je již tradicí první sobotu v říjnu 41. ročník pochodu Zlatohorskem - ZLATOHORSKÝ TREKING

Oproti roce 2014, kdy jsem na Hostýnské vrchy zavítal na kole , jsme s mým dnešním průvodcem Lenkou Eliášovou zde zavítali na pěší výšlap. Den začal brzkým odjezdem z Krnova, kdy už jsem začínal tušit, že den bude opravdu vydařený a počasí nám bude už konečně přát.

Čtvrtý den jsem měl velké dilema, jestli jet s ostatními na jih Solné komory k jezerům Grundlsee a Altausseer See nebo si vyjít pěšky na horu Schafberg (1782 m.).  Nakonec rozhodlo počasí, kdy obloha byla bez mráčků.  Do Solné komory bych se chtěl určitě ještě vrátit, protože je tu toho na projetí ještě hodně a není jisté, jestli bych měl příště takové počasí na výstup, zatímco na kole se dá jet v horších podmínkách.

Jak již je tradicí i letos se na konci září vydáváme do Vysokých Tater. Letos předpověď počasí vypadala všelijak, ale nakonec jsme s ním byli spokojeni.